Když nad tím tak přemýšlím, mám lásku k cestování zřejmě v genech. Do letadla mě rodiče poprvé posadili ještě na konci 80. let a hned po revoluci jsme společně podnikali dobrodružné cesty autem i autobusem po celé Evropě. Jako jedni z prvních Čechů jsme vyrazili po válce na Balkáně do Chorvatska, nocovali na parkovišti u Plitvických jezer (kdy to ještě nebylo zakázáno), mačkali se 48 hodin v autobuse při cestě do Řecka a přespávali na zemi v uličce autobusu cestou na Costa Brava ve Španělsku… A přes veškerý komfort dnešního cestování bych nevyměnila ani jeden svůj devadesátkový zážitek. Už v té době jsem si vytvořila svou jedinou závislost. Závislost na cestování.

Mnoho lidí má obavy, že s dítětem objevování světa skončí. Já jsem si ale porodila mou malou kopii a onen “travel gen” jí naštěstí předala. Na cestách mi tak teď dělá společnost moje nejlepší kamarádka. Pohodářka, která miluje létání, cestování, výlety a zážitky. Holčička, která si k svátku přeje raději pobyt v hotelu než novou panenku. Na cesty teď proto vyrážíme v 90 % společně. Ano, je to jiné. Ale pro mě mnohem krásnější.